PŘÍPADOVÁ STUDIE JAVORNÍK 1. ČÁST - MGR. VERONIKA CHLÁDKOVÁ

30.05.2022

Projíždím kolem šumperského vlakového nádraží a hlavou se mi honí spousta myšlenek. Jaké asi budou dnešní tři naplánované prohlídky nemovitostí? Klapne všechno podle plánu? Nezapomněla jsem na nic? V kufru auta zatím čekají na moje klienty chlebíčky, zákusky i káva a v papírových složkách na sedačce spolujezdce zase všechny potřebné dokumenty. Podaří se dnes i díky mně některému ze zájemců najít svůj dům snů?

Okresní městečko brzy nechávám za sebou, mířím dále na severovýchod a před sebou mám podhůří Opičích hor, jak se někdy Jeseníkům přezdívá. Dnešním cílem mé cesty je byt v Loučné nad Desnou. Cestu mi několikrát křižuje železniční trať a při čekání na projetí vlaku přemýšlím nad klienty, se kterými mám za chvíli schůzku. Jak se jim asi bude nabízený byt líbit? Dokážu odpovědět na všechny jejich otázky nebo budu nucena využít i nápovědy v podobě přítele na telefonu? S úsměvem si vzpomenu na nedávného klienta - instalatéra, kterého z celé prohlídky zaujala spirála v bojleru a rozvody teplé vody. Během prohlídek stejně bezpečně poznám i elektrikáře, klempíře a zedníka. Každého z nich zajímá to, v čem se vyznají, a cítí se pak jako ryba ve vodě, když si mohou povídat o věcech, kterým rozumí.

Zvoní mi telefon - neznámé číslo, jak jinak. Občas si u toho vzpomenu na normální lidi, kteří prostě cizí čísla neberou. Asi to není nic proti ničemu, ale k mojí práci tohle nepatří. Někdy mám pocit, že mi telefon zvoní celý den v kuse. Když jsem zkoušela počítat kolikrát to je, skončila jsem u čísla padesát. Některé hovory mi vykouzlí úsměv na tváří a další volající jsou třeba příjemní už méně. Za těch 8 let v realitách jsem si uvědomila, že je to asi normální, některé věci je potřeba jen přijmout. Pokaždé, když mi zazvoní neznámé číslo, když nepočítám finanční úřad, který používá číslo skryté, tak se usmívám, protože jsem zvědavá, kdo další zase obohatí můj život.

"Haló, tady David, volám vám, protože bych potřeboval pomoct prodat nemovitost," duní mi přes handsfree v autě, protože jsem už zase jsem zapomněla stáhnout hlasitost. Tímhle hovorem to všechno teprve začíná.

"No výborně, o jakou nemovitost se jedná a jakou máte představu?" Pan David mi odpovídá, že jde o chalupu v Javorníku a on, jakožto advokát, pomáhá třem majitelům, kteří dům zdědili, s prodejem. Po úvodním vyjasnění, že naše spolupráce bude probíhat pouze v případě výhradního zastupování a sdělení všech našich benefitů, jsme se během pár minut domluvili na místním šetření, kde probereme všechny detaily a dům oceníme.

Tohle bylo někdy koncem listopadu.

Pan David, právník od Hradce Králové, dva ze tří majitelů a já, jsme za pár dní stáli v centru Javorníku a procházeli si jejich rodný dům, krásnou udržovanou retro chaloupku s nádherným pozemkem, stylovou pergolou, udírnou a garáží. Dost mě ta chalupa překvapila, to je asi tím, že jsem se naučila raději nic nečekat, pak tyto situace přicházejí. Opečovávaná zahrada byla sice už v zimním režimu, ale ten záhon obrovských hortenzií a ostříhané šlahouny vinné révy si dokážu dost dobře představit i tak. Tohle je přesně můj vkus, něco takového bych brala i já.

Seznamujeme se postupně s majiteli, i advokátem, probíráme obchod i život. Majitelé jsou starší, jsou to správní chlapi, vypadá to, že si budeme rozumět. Postupně se dozvídám, že jsou tři bratři, dva z nich zůstali v Javorníku, jeden odešel do Prahy, ale všichni se poslední dobou společně starali o tatínka. Vysvětlili mi všechny zlepšováky, co kde domě jsou, a omrkla jsem krásně zpracovaný rodokmen v obývacím pokoji vedle kamen.

Při pohledu na retro hrnky na polici jsem si najednou uvědomila, že i já jsem měla kdysi v tomhle bohem zapomenutém kraji svoji rodinu. Teta Marta! Už je to hodně dlouho, co jsme seděli s prababičkou u její sestry Marty, kde se v jednom kuse mastily karty, pilo se červené víno a všichni u stolu kouřili, tenkrát byla taková doba, popelníky všude.

Jako děti jsme byly šťastné, že nás tam dospělí nechají sedět, a občas nás i nechali zahrát žolíka o peníze. Hrnek plný hliníku a už to jelo, plná ruka, koruna dvacet. Někdy mám pocit, že jsem se měla narodit trochu dřív, abych ještě stihla ten "devadesátkovej klondike".

Nakonec jsem zjistila i příjmení tety Marty, které mi po telefonu sdělil táta, a po chvíli vyšlo najevo, že teta byla v Javorníku paní učitelka a jednoho z bratrů učila. Svět je malý.

Javorník jsme přejmenovali pracovním názvem na "Javorníček", protože se mi tam prostě líbilo. A jak to bylo s prodejem dál, o tom zase příště...